Primární terapie a vnitřní dítě

Když věnujete svému vnitřnímu dítěti pozornost, když je přijmete a dovolíte mu naplnit jeho touhy a potřeby, nemusíte dělat nic jiného

Práce s vnitřním dítětem je velice jemnou a citlivou cestou do vlastního nitra, kam se obvykle nedíváme, jelikož je to buď příliš bolavé anebo nepříjemné. Často tak popíráme sami sebe a máme sklony jednat podle zažitých vzorců chování, které do nás vložila společnost včetně naší rodiny. Tím, že dlouhá léta popíráme své skutečné sklony, své touhy a sami sebe, bývá obtížné, znovu najít cestu ke své autenticitě. Uvědomit si, kdo skutečně jsme a co je na čase odložit. Žijeme v neustálém teď, v přítomnosti, kterou můžeme změnit svým rozhodnutím a tím, že opustíme minulost. Vydejme se spolu na dobrodružství, které bude vyžadovat zpočátku notnou dávku odvahy, protože si budeme muset nejprve přiznat skutečné pohnutky našeho chování včetně starých emocí, které je způsobily.

Během prvních dvou let života se u dítěte veškeré prožitky ukládají v oblasti pravé mozkové hemisféry skrze pocity a emoce. Dítě je spontánní, vše prožívá naplno (radost i bolest), o svém chování ještě nepřemýšlí. Levá mozková hemisféra se začíná vyvíjet teprve mezi 2 - 3 rokem života, proto si už z této doby pamatujeme útržky událostí a vzpomínek (např. jak jsme šli s babičkou na procházku, s jakou hračkou jsme si hráli atd). Levá hemisféra je spojena s logikou a lineárním myšlením, které vždy potřebuje vnímat začátek a konec nějaké události. Díky této hemisféře se později naučíme plánovat a myslet v souvislostech. Pravá hemisféra potřebuje být i později rozvíjena rovnoměrně s levou, abychom byli vyváženou a klidnou osobností. Jelikož jsou prvotní vzpomínky z tohoto života (včetně vzpomínek na těhotenství a porod) ukládány pouze ve formě emocí, je možné se k nim dostat opět jen skrze emoce a pocity. Tato cesta bývá někdy blokovaná silným rozumem, který máme. V hlubokém uvolnění je však možné nechat tyto emoce vyplynout na povrch, znovu prožít a nakonec dojít k vysvobození a hlubokému pochopení. Naše tělo má somatickou paměť a je schopna si na určité zážitky vzpomenout i skrze podobnou polohu těla, jakou jsme měli v době, kdy se cokoliv zásadního událo.  Proto se kupř. ke vzpomínkám miminka v nás dostáváme zásadně přes polohu v leže.

Primární terapie je založena na tom, že první tři roky jsou pro náš život nejdůležitější. V této době potřebuje neustále "plnit" naši citovou "nádrž", ze které pak čerpáme po celý život. Rosteme z lásky a také náš  mozek se vyvíjí jen tehdy, máme-li dostatek citových podnětů, pocit bezpečí, přijetí a lásky od našich nejbližších (je jedno, zdali to je maminka, tatínek nebo jiná blízká osoba). Tento základ pak přispívá také k budování sebevědomí a k vnitřní rovnováze, bez které bychom těžko zvládali starosti každodenního života. Pokud se v tomto raném věku setkáme s jakoukoliv formou citového chladu, odmítání nebo dokonce s traumatem (odložení, hospitalizace, fyzické či psychické násilí), pak forma, s jakou na toto trauma reagujeme, nám zůstává až do dospělosti. A tak se stává, že dospělý inteligentní člověk (časo s vysokým IQ) reaguje na jakýkoli nesouhlas od svých kolegů nepřiměřeně, vzteká se jak malé dítě, bouchá dveřmi nebo se u něj začne rovnou projevovat posttraumatický stres. Reakce podobná reakcím malého dítěte nás vždy upozorňuje na to, že jsme zůstali po emoční stránce stále dětmi. Naše chování (jakkoliv zlostné, umíněné nebo plačtivé) je pak jen voláním po lásce našeho vnitřní dítěte! V primární terapii se díváme na příčiny, které vedou k podobnému chování a jednání, k posttraumatickému stresu nebo posttraumatické stresové poruše (vnitřní nervóza, podrážděnost, bušení srdce, bledost a další somatické projevy). Cesta vede vždy skrze naše tělo, které si dokáže přiznat staré potlačené emoce, nechává je projevit se a poté ... odejít.... Následuje návrat do současnosti, přijetí zodpovědnosti za svůj život, vnitřní radost a především KLID. Primární terapie je vždy součástí regresní terapie a také součástí astropsychologické poradny, pokud je to nutné :-)