Andělská návštěva

13.01.2016 15:42

Po mnoha dnech se konečně s celým zájezdem plavíme trajektem na ostrov Kréta. S tatínkem a mým řeckým bratrancem (tedy on je Marian Řekem jen napůl, maminka je Češka a učitelka k tomu) jsme se rozhodli odjet na poznávací výlet do Řecka a součástí jsou také významná místa na Krétě. Miluji Řecko, snad nějaká vzpomínka na minulost. Vždyť i v tomto životě jsem vyrostla na staré řecké filozofii, která mi učarovala, a byla hlavní motivací proto, abych se vrhla do studií filozofie na vysoké škole. Vybavují se mi zde intenzivně Staré řecké báje a pověsti, které jsem četla už jako malá holčička. Naštěstí ještě tehdy neexistoval internet a já od pěti let četla vše, co se mi dostalo do ruky: pohádky, příběhy, cestopisy, filozofické a duchovní knihy. A nyní jsem se konečně dostala do země, která je kolébkou největších filozofů! Užívám si každý okamžik a hltám veškeré informace.

Na Krétě se jdeme nejdříve podívat do Heraklionu, starého přístavního města s muzeem, které shromažďuje cenné artefakty z dob rozkvětu starého Řecka. Procházím kolem prosklených vitrín a vidím sebe samotnou, jak je mi dobře při této cestě do mé minulosti. Vzpomínka, ale příjemná. Odtud pramení nejen má touha po vzdělání, láska k filozofii, ale i láska k moři a bílým skalám! S úsměvem nechávám vzpomínku odplynout zpět do minulosti a soustředím se na to, abych omylem nepovalila nějaký exponát, jelikož lidí se tu sešlo ten den opravdu mnoho. Místy se musím až prodírat zástupy, abych se dostala tam, kam potřebuji. V tom vidím před sebou záři. Nepochází z tohoto světa. Znám ji, protože ji vídám často. Ale tady? Světlo se zvětšuje, rozšiřuje a pohlcuje do sebe veškerý okolní prostor i se všemi lidmi, jako by nic z toho nikdy neexistovalo. Zůstává jen obrovský jas a KLID.

Neslyším už žádné hlasy, nevidím žádného člověka, jen zůstávám v rozšířeném vědomí. Svět kolem mne se rozplynul. Ve světle rozpoznávám obrovskou světelnou postavu, která ke mně přichází a já mám nutkání plakat nebo před ní z úcty pokleknout. Anebo obojí. Cítím k ní obrovskou lásku a vím, že se jedná o anděla, božího posla, který mne jen přišel poctít svou přítomností. Na hlavu mi dává korunu, symbol milosti. Alespoň tak to vnímám. Pak odchází a já zůstávám v lásce a nekonečném TICHU. Tento zážitek mne hluboce uvnitřnil i mezi tolika lidmi. Po chvíli jsem se ocitla venku vedle muzea na lavičce. Dodnes nevím, jak jsem se tam vůbec přes tolik lidí mohla dostat. Seděla jsem na lavičce, na hlavě slaměný klobouk, oči zavřené a duch spočívající pouze sám v sobě.

V okamžiku, kdy se dvojnost pomalu navracela (tyto záblesky božství trvají různou dobu), objevila se i první myšlenka:

„A co teď?“ Mysl se navrátila nazpět k tomu, co důvěrně zná, k činnosti. Zvědavost pomalu rozčeřila její klidnou hladinu.

„Jen v tom zůstaň,“ uslyšela jsem pevný hlas, který nebyl můj, ale který byl laskavý a zvučný. Pocházel z mého nitra.

„Kdo to řekl?“ Byla moje další otázka, ale v tom okamžiku se už rozběhl vnitřní dialog a nebylo možné udržet si vnitřní klid. Odpovědí bylo jen ticho a přetrvávající vnitřní mír, takže jsem se nerada vracela zpět do světa, v němž se mám ještě tolik toho naučit!

Duchovní prožitky se často odehrávají v přítomnosti mnoha lidí, ale pokud tito lidé nejsou duchovně na „stejné vlně“, nevšimnou si toho. Často pak jen hodnotí vnější projevy takového mystika:

Jak je oblečen? Jak to, že není bos? A je vůbec vegetarián? Panečku, ten vypadá jako bezdomovec! … A tak dále. Vnější projevy jsou snadno viditelné, ale nitro nikoliv. Přitom tělo je pouhým oděvem, vyzářením naší duše. Je to cenný nástroj pro učení se v tomto životě, proto se o něj musíme starat. V okamžiku smrti jej však odkládáme jako nepotřebný šat. Stejně tak jméno a naši mysl. Zůstává jen naše pravá podstata, mohli bychom říci také láska, kterou máme ve svém srdci, protože láska je jednou z božích vlastností. Jméno je také jen forma, proto jeho změna obvykle k ničemu nevede. Je to podobné, jako když bychom se rozhodli změnit své tělo nebo některé jeho znaky (operace, změna pohlaví, úraz). Naše nitro přitom zůstává stejné. I ve stáří se cítíme stále stejně a „jako zamlada“, jen to tělo už tolik nevydrží. Senioři, které učím na Univerzitě třetího věku psychologii mi toto stále opakují: „Víte, paní profesorko, mně je vevnitř stále 18, ale navenek už to už není poznat. Cítím se stále stejně.“ (student, 69 let)

Lépe je tedy zaměřit svou pozornost na intenzivní duchovní život a nelpět na tom, co je pomíjivé a co v určitém daném okamžiku podléhá smrti (tělo, jméno, informace, majetek, …). Duchovní podstata je stále stejná, průzračná, hluboká, Vědomí samo. Proto v každém okamžiku, kdy si jen vzpomeneme, zaměřovat svou pozornost do duchovního srdce, kde je opravdová studna této průzračné čistoty. Duše tak neztrácí kontakt s Tím, čeho je pouhým paprskem – s Božstvím. A jelikož každý duchovní stav přirozeně prohlubuje sám sebe, pokud v něm zůstáváme, není zapotřebí žádného dalšího cvičení.

Slovo mystika pochází od slova myein = zavřít oči. Skutečný duchovní život se tedy odehrává pouze v nitru a těžko se pro něj nachází slova. Vnější život by však měl vždy být v souladu s tím, co vnímáme jako dobré. Rozum by měl doplňovat cit a naopak.

Buddhisté učí, že tento svět je iluzorní, a že cokoliv jednou vzniklo, musí také zaniknout. V muzeu jsem ve svých 17-ti letech prožila jeden z velmi hlubokých duchovních stavů, kdy se duše uvědomila jako čisté vědomí. Pokud se tak děje začátečníkům, často zmizí vnímání světa, jako se mnohokrát stalo i mně. Postupem času se toto změnilo a nyní vnímám božství i ve světě. Nerozděluji na vnitřní a vnější, není k tomu důvod. Božská podstata je ve všem a vše je v ní. Nemohu proto „zatracovat“ vůbec nic jako špatné nebo „málo duchovní“. Vše je duchovní. Vše je vyzářením mého Já. Vše jsem Já. Božství samo vstoupilo do mého života, aby mi připomnělo to, co je důležité: Neustále si uvědomovat Boží přítomnost, ať jsme kdekoliv.