Honzík

10.01.2016 14:47

Jsme opět v nemocnici. Honzík je právě po operaci srdce. Ocitli jsme se na stejném místě už počtvrté během posledních pěti let a vždy to bylo psychicky náročné, což mohou potvrdit všichni rodiče, kteří své děti na tyto zákroky doprovázejí. Honzík je mentálně trošku pozadu, a tak si naštěstí všechno neuvědomuje tak, jak zdravé děti, i když se hodně ptá. To opravdu hodně. V napjatých okamžicích ho však vždy upokojí nějaká pohádka anebo i puštěný film. Po této zatím poslední operaci u něj zabodoval Wall-e, pohádka o robotovi, který čistí zemi. Tu znečistili lidé a od té doby bydlí na veliké vesmírné stanici někde ve vesmíru. Téma čištění je zde více než symbolické. Není proto divu, že pohádka je tak oblíbená. Honzík ví, že aby se uzdravil, musí se chtít uzdravit. A stejně jako se robotovi daří jen pomaličku čistit Zemi od všeho toho nepořádku, musí i člověk dbát o čistotu všech svých složek, aby byl zdravý: O čistotu mysli, pocitů, svědomí a také svého těla. To nelze opomíjet, i když se Honzík nerad myje. Několikrát denně totiž musí do sprchy, jelikož je inkontinentní a doživotně na plenách.

Tělo je vyzářením naší duše. Naše mysl si je samo vytvořila jako vzácný nástroj pro tento život. Potřebuje se totiž učit, vyvíjet a růst. Především je však zapotřebí vrátit všechny „haléřky“ z naší minulosti, aby se dorovnala karma. Bez toho to nepůjde, i když se člověk snaží sebevíc. Mnohdy vidím, že si lidé sami ukládají „trest“ za něco, co spáchali, a myslí si, že tím je vše vyřešeno. Často se trápí celá léta, prokazují druhým dobro, snaží se číst o andělech, nadpozemských bytostech, chodí bubnovat na kopec a navštěvují nejrůznější léčitele. Vesměs však jen unikají od toho, co je. Utíkají od pravé příčiny a od sebe samotných pryč, do světa, do vnějších činností a rozptylují se. Nevidí to podstatné, protože v tom okamžiku by se museli vzdát svého dosavadního života. Navrácením se do své duše je člověk vystaven hlasu své intuice a svědomí, které už nemluví tichoučce, ale přímo křičí, a také zjišťuje, že nepotřebuje žít s tolika věcmi, obklopen tolika podněty, knihami, věcmi, lidmi.  V tichu se člověk setkává sám se sebou. Je skutečný. Pokud je z minulosti ještě „haléřků“ hodně, člověk je ihned vidí. Nezbývá mu pak nic jiného, než přijímat život se všemi jeho zkouškami tak, jak si to v minulosti sám připravil. A toto je mnohem lepší škola nežli ta, kterou bychom si vymysleli sami.

Honzík žije více v přítomnosti, nežli v minulosti. Ani v 11-ti letech ještě nebude dobře rozeznávat rozdíl mezi snídaní, obědem a večeří. Sprcha několikrát denně pro něj zůstane nutným zlem, podobně jako úkoly ve škole a malé kapesné, jelikož často něco rozbije nebo zničí. Karma se u něj vyrovnává na mnoha úrovních – na té mentální i fyzické. Svírá ho, ale zároveň osvobozuje, protože sám na sobě zakouší to, co kdysi dělal jiným. Jako rodiče musíme být laskaví, ale pevní, jinak by nám Honzík udělal z domu kůlničku na dříví.

Po jeho zatím poslední operaci se tělo nechtělo uzdravit. Dreny stále odváděly příliš tekutiny do postranních lahviček a Honzík bojoval s tlustými hadičkami, které mu přišili k bříšku. Tělo se zatím neumělo vyrovnat se změnami, které s sebou operace srdce často nesou. Cítila jsem, že vše je v pořádku, tak jako často v podobných situacích. Ale mé tělo už bylo unavená neustálým sezením vedle dítěte, které si neustále trhalo všechny hadičky a nechtělo se uzdravit. V okamžiku velkého vyčerpání se ke mně začalo přibližovat zoufalství, které mi začalo svírat krk.

„Ještě tu onemocním,“ pomyslela jsem si.

„A vyhodí mně z nemocnice. Kde se stala chyba? Jak ho můžu uzdravit?“ Ptala jsem se nadále.

Odpověď přišla záhy z mého nitra:

„Ty jej nemůžeš uzdravit. Ty jsi jeho matka. A úkolem matky je doprovázet své dítě, držet ho za ruku a dodávat mu naději. Úkolem matky je být se svým dítětem, pokud to potřebuje.“

Přestala jsem myslet na to, že bych jej měla uzdravit. Chytila jsem Honzíka pevně za ruku, usmála se na něj a všechno trápení odevzdala Pánu Bohu. On dobře ví, co je pro Honzíka dobré. A také dobře ví, proč mi ho poslal. Díváme se spolu na Wall-eho. Druhý den byla plánována další operace, protože tělo ne a ne přijmout nový implantát a celý zákrok. Stal se však zázrak. Klid, který se rozprostíral nad naším pokojem, a přijetí toho, co je, pomohli tomu, že jsme šli na druhý den ráno domů.

Nikdy nevíme, co je pro nás nejlepší. Nic se neděje zbůhdarma a jen tak. Vše má svůj hluboký smysl. Navíc všechny těžkosti a životní patálie jsou jen výsledkem našich minulých činů a myšlenek. To, kde jsme, je naší prací. Nikdo jiný za to nemůže. To ale neznamená, že bychom měli být pasivní a jen vše trpět. Kdepak. To by nám Bůh nesvěřil vůli. V každé situaci je dobré jednat podle nejlepšího vědomí a svědomí, abychom tohoto jednání nelitovali. Dělal/a jsem, co jsem mohl/a.

A pokud si náhodou nevíte rady, co takhle říci:

„Drahý Bože, ty víš, k čemu je toto dobré. Prosím tě, veď mně tou nejlepší cestou!“

A ona se ta pravá cesta vždy objeví. Někdy jako jemný hlas z nitra, jindy jako hrubší hlas našeho kolegy anebo kniha otevřená právě na té straně, kde se píše o našem problému. Nic se neděje náhodou.