Rozhovor pro časopis JO o mimotělních prožitcích a minulých životech

17.03.2016 20:31

Existuje nějaký důkaz o existenci minulých životů? Proč lidé věří na tuto možnost? 

O minulých životech se v dnešní době hodně diskutuje a na knižním trhu je k dostání množství knih s touto tématikou, což je dáno i tím, že je o ně obrovský zájem. Lidé odjakživa hledají smysl svého bytí na Zemi a nechtějí se smířit s tím, že život se všemi jeho aspekty je náhodný. Velmi těžké je např. smířit se s těžkými nemocemi, u dětí zvláště. Věřícím v tomto pomáhá víra a to, co je psáno v posvátných knihách (např. v Bibli najdete, že musíte vše splatit do posledního haléřku), ostatním alespoň naděje, že po smrti nenastane věčná tma a že bude život v nějaké formě pokračovat. Množí se důkazy těch, kteří si prošli regresní terapií. Tito lidé dokázali v mnohých případech dohledat důkazy o tom, že jejich minulý život skutečně existoval, a někteří dokonce navštívili svou "minulou" rodinu, místo, kde bydleli apod. Jsou to jistě vzrušující momenty.

Vy sama víte, kým jste byla?

Já sama jsem regresní terapii zažila zhruba před 10ti lety. Před mým vnitřním zrakem se odehrávaly střípky z pěti minulých životů, z nichž každý se odehrával v jiné době.  V některých jsem byla ženou, v jiných mužem. Vůbec mne to nepřekvapilo. Vhledy do minulých životů byly neuspořádané, jakoby vytržené z kontextu, přesto však silné. Viděla jsem se např. jako malý chlapec v Himalájích, žijící s rodiči a bratříčkem v malém látkovém obydlí. Když mi (chlapci) byly asi 4 roky, zastavili se u nás mnichové v červeném oblečení a odvedli mne do kláštera... Dosud slyším, jak tyto obří hory "hučí" a nade mnou vidím modré nebe. Na horách jsem přitom v tomto životě nikdy nebyla, ani lyžovat neumím, a tak jsem neslyšela v tomto životě hory "hučet". V předchozím životě se mi vybavil koncentrační tábor a detaily pobytu v něm.

Regresní terapie mi umožnila nahlédnout další komnaty mé duše, o kterých jsem neměla ani tušení. Velmi reálné jsou nejen příběhy, které člověk svým vnitřním zrakem vidí, nýbrž také fyzické pocity a emoce. Naše tělo má somatickou paměť, proto si je dodnes schopno zapamatovat např. minulá zranění nebo nemoci. Tato místa jsou citlivá i v současném životě, na místě zranění se často tvoří mateřská znaménka, zvláštní skvrny, jizvy apod. Po regresi často mizí. Po mé návštěvě minulosti jsem pochopila kořeny svého nebývalého zájmu o německý jazyk (v posledním životě jsem hovořila německy), dokonce jsem nyní němčinu i vystudovala, objasnilo to, proč mne zajímala tématika druhé světové války, ale i duchovní život, buddhismus, křesťanská mystika nebo tibetské mísy. Přijde mi, že jsem nyní na své minulé životy volně navázala a pokračuji v duchovním vývoji, zabývám se léta astropsychologií (jako kdysi v Egyptě), regresní terapií, meditacemi i buddhismem. Jinak učím psychologii a arteterapii na VŠ v Jihlavě.

Je duše věčná? Jaká je její pouť? Co se s ní děje, když opustí tělo?

Jsem přesvědčena o tom, že každá duše touží po splynutí se svou podstatou, tedy Božstvím, které máme ve svém duchovním srdci. Po této stránce jsme tedy součástí Boha, ať ho nazýváme jakkoliv (Vesmír, energie, nirvána). A jelikož se ve všech náboženstvích tvrdí, že Bůh nemá začátek ani konec, že je věčný, musí být i duše věčná. Postupem času se duše vzdálily Bohu svým přesvědčením o tom, že jsou samostatné bytosti, které ho nepotřebují, rozvíjely svou mysl i autonomii (symbolicky pojedli ze stromu poznání). Takto se však necítí celistvé, protože smysl života s sebou vždycky nese i toto duchovní sjednocení s naší Podstatou, která je dle buddhistů nádherná, krásná a zářivá, průzračná a bez jakýchkoli myšlenek. Zde je místo pouze pro Boha a my bychom jej proto měli dát na první místo. V křesťanství naleznete ono krásné: Buď vůle Tvá... To je bezvýhradné odevzdání se Božství v našem srdci. Existuje přitom mnoho cest, jak toho dosáhnout, ale to už záleží na individuálním založení každého jedince.

Duše může opustit své tělo, což zná i psychoterapie. Např. v okamžicích leknutí, smrtelného nebezpeční, úrazu, když upadne do bezvědomí apod. Říká se tomu "mimotělní prožitky" a nejsou zase tak vzácné, jak by se mohlo zdát. Osobně jsem zažila v mých 13-ti letech bezvědomí, v němž jsem se ihned dostala nad své tělo a odtud ho pozorovala. Cítíla jsem úlevu a obrovský klid, vůbec se mi  nechělo nazpět. V okamžiku skutečné smrti se pak duše dostává přesně do té úrovně, kterou si mentálně tvořilo (a tedy přálo) během života. Laskaví lidé se tak setkávají znovu s láskou a příjemným prostředí, u lidí opačného charakteru je to samozřejmě horší.

Můžeme si nějaká trápení/ radosti, která prožíváme nyní nést z minulých životů? Jak je to s karmou?

Ale samozřejmě. To, co jsme nyní, je jen výsledkem našich minulých skutků, myšlenek i emocí. Vše, co jsme si kdysi přáli, se nám jednou vyplní. Když ne v tomtéž životě, tak v jiném. Každá myšlenka je totiž velice silnou energií, která se touží zrealizovat, a tak se roztáčí ono pomyslné buddhistické kolo karmy, jež zapříčiňuje, že se stále znovu rodíme. Uskutečňujeme vlastně neustále svá přání, dáváme do pořádku své staré vztahy, urovnáváme spory (někdy lépe a někdy hůře) a stále se učíme. Mnohé schopnosti nám zůstávají, např. hudební a umělecké nadání, intuice, psychoterapeutické nadání, smysl pro vědu a techniku, spisovatelské sklony. Stejně tak i mnohé vlastnosti. Během regresní terapie se např. lidé poznávají především díky tomu, že jsou si stále podobní - vizuálně i povahově.

Karma neboli zákon příčiny a následku se objevuje také ve všech náboženstvích, přestože v jiné podobě (viz. zmínka o nutnosti vrátit vše do posledního haléřku v bibli). Jinak je toto učení spojováno spíše s východními směry (buddhismus, hinduismus, taoismus atd.)

Jak se dá zjistit, kým jsme byli? Byl člověk vždy člověkem? Bude člověk zase člověkem?

Během regresní terapie se to dá zjistit velice snadno, jelikož nahlížíte do minulého života, jako by to byl život současný. Vše je živé, barvité, emoce silné, často člověk mluví změněným hlasem nebo dokonce cizí řečí. Vše vnímá jako skutečné. Zdali byl člověk vždy člověkem, se nedá říci s určitostí, jelikož duše není vázána k žádnému tělu. Tělo je pouze "oblekem", který v okamžiku smrti zase s úctou odkládáme. Např. buddhisté hovoří o možnosti vtělit se do zvířete, a to buď dobrovolně, anebo tzv. "za trest", pokud byly jeho předchozí životy naplněné sobectvím a zlem. Vše se však děje v hlubokém souladu s naší duší a naším duchovním vývojem. Sama se zabývám regresní terapií a karmickou astropsychologíí již mnoho let, ale zatím jsem se osobně nesetkala s případem vtělení do zvířete. Tuto možnost však vidím jako reálnou, jelikož si velice vážím buddhismu jako laskavého a moudrého směru.

https://www.jomagazin.cz/byla-jsem-malym-chlapcem-otevrena-vypoved-o-minulych-zivotech#.VusEpOY2d9J