Rozhovor pro časopis JO z 23.9. 2015

24.09.2015 15:26

Patříte do skupiny lidí, kteří vnímají velmi silně duchovní prožitky. Považujete to za štěstí, nebo je to někdy naopak přítěží?

Myslím si, že každý člověk prožije během svého života nějaké duchovní prožitky, ať už by se jednalo o pocit silné lásky, kdy zapomenete úplně na všechno, anebo zážitek rozšířeného vědomí např. během pozorování přírody. Tyto prožitky nám mají ukázat, že je něco hlubšího za běžnou formou, kterou vidíme, a obrací nás k naší podstatě, která je křišťálově čistá, nádherná a hluboká. Tyto prožitky nás mají posilnit na duchovní cestě, abychom v ní vytrvali. Na druhou stranu bychom však na nich neměli ulpět (např. si pořád říkat, že jsme výjimeční, protože vidíme třebas auru kolem lidí), protože pak mohou paradoxně přispívat k posilnění ega. Já osobně je vnímám jako takové „bonbónky“ na duchovní cestě, ale to neznamená, že se tím ze mě automaticky stává dobrý člověk. Pěstování čistého vědomí tu musí být neustále, ať děláte cokoliv. Každý den během jakékoliv činnosti! Eduard Tomáš mi kdysi napsal (jako odpověď na můj dopis), že jsem si mnoho ze svých duchovních prožitků vypěstovala v minulých životech, ale že bych měla jít dále. Doslova v tom dopise stojí: „Nakopni to!“  To jsou Drtikolova slova. Františka Drtikola považuji za svého velkého učitele, stejně jako Maharšiho, manžele Tomášovi nebo Púndžu.

Kdy jste poprvé pocítila, že jste schopná vnímat něco odlišného než ostatní?

V raném dětství. Vyrůstala jsem na hájovně, 2km od civilizace v naprosté samotě. Hodně času jsem trávila v lese, na procházkách s našimi loveckými psy. Během chození v přírodě jsem si všimla, že vidím kolem rostlin i zvířat barevná světla, totéž pak u lidí. Přišlo mi to přirozené. Vnímala jsem, jak příroda „dýchá“ a já „dýchám“ s ní. Často jsem si lehla uprostřed lesa na zem a splynula s ní. Byla jsem příroda, Země, vše dýchalo mnou a já byla všude. Teď bychom řekli, že to byly prožitky rozšířeného vědomí, ztráty ega. Když jsem se pak vracela do běžného vědomí, moc se mi nechtělo. Mluvit i myslet pro mne byla zátěž. Mám to tak dosud. Zároveň se k tomu přidalo slyšení na dálku, vnímání myšlenek druhých lidí a prožitky obrovské lásky ke všem bytostem.

Uvádíte, že jste prožila klinickou smrt, můžete prosím popsat, kdy a proč se tak stalo a jak si na tento zážitek pamatujete? Skutečně jste viděla světlo na konci tunelu? Sama sebe jakoby z nadhledu?

Tento zážitek se stal v mých 13-ti letech. Tehdy mne zlobily vleklé bolesti od páteře (Scheuermannova nemoc). Měla jsem vždy pocit, jako by mi hořela páteř. Bolesti byly intenzivní a někdy trvaly celé dny. Nic nepomáhalo a já jen těžko hledala úlevovou polohu. Na mysl mi tehdy chodily myšlenky o očistném ohni, o kterém nám povídat pan farář v kostele, kam jsem doprovázela každý týden babičku. Jednou jsem stále nemohla nalézt polohu, která by mi od bolesti trochu ulevila. Po několika hodinách mé tělo upadlo nejspíše do chvilkového bezvědomí a já se ocitla nad svým tělem. Lidé (a hlavně moji studenti na Univerzitě třetího věku, které učím psychologii) se mne často ptají, zdali jsem se nedusila. Ne, opravdu jsem se nedusila. Byl to jen mžik a já si najednou prohlížela své zkroucené nažloutlé zbědované tělo seshora.  Vše kolem mne se zdálo být mnohem jasnější, než kdykoli předtím. Vnímala jsem, že zářím, stejně jako bytosti kolem mne. Z těchto bytostí jsem cítila obrovskou něžnou lásku, oporu, klid a radost. Věděla jsem zároveň, že se ke mně nepřibližují, protože ještě nenastala moje chvíle. Že se budu muset vrátit „tam dolů“, do svého těla. V tomto okamžiku mi zčistajasna začalo docházet, jak si všechny starosti, co bude a jak bude, ve skutečnosti způsobujeme jen my sami, protože si zbytečně své životy komplikujeme. Vnímala jsem všudypřítomný klid a hlavně pocit, že vše je v pořádku a vždycky bylo. Tunel jsem neviděla, tak daleko jsem se nedostala. Nevím, jak dlouho vše trvalo. Pak jsem jednoduše „spadla“ do svého těla, které bylo zbaveno všech bolestí. 

S jakými problémy se na vás lidé nejčastěji obracejí a jaké metody jim doporučujete?

Nejčastěji se díváme na smysl tohoto života, proč se lidé nyní vlastně narodili a jaký je jejich životní úkol. Považuji to za velmi důležité, znát svůj životní úkol. Už Maruška Svatošová nazvala absenci smyslu života u současného člověka „morbus universalis“, který je prý hojně rozšířen, a lidé tzv. nevidí světlo. Neví, proč by měli žít, plahočit se, řešit nesnáze a proč vlastně neutéci před povinnosti např. do Indie nebo do Peru? To, že vidíme svůj život v širším kontextu, nahlédneme do minulých životů a pochopíme příčiny našich současných obtíží, nás posiluje a motivuje, abychom se obrátili k tomu, co je podstatné. Abychom vzali život do svých rukou a hledali Pravdu, skutečnou podstatu života… Božství, které je v každé bytosti. Už to, že člověk nastoupí duchovní cestu, je spojeno s obrovskou Láskou, kterou vnímáme ve svém srdci i ve všem živém okolo nás. Žijeme v židovsko-křesťanské kultuře, proto i já používám nejraději křesťanskou terminologii, přestože některé pojmy si vypůjčuji z buddhismu, který jsem praktikovala po mnoho let. Vlastně po celý život kombinuji křesťanské exercicie (toužila jsem odejít do kláštera v 15-ti letech) a buddhistická cvičení pro koncentraci. 

Co se týče metody, pracuji intuitivně. Pokud je to zapotřebí, používám psychoterapii, mentální léčení, pracuji s vnitřním dítětem, regresní terapii. Často ale stačí vyslovit příčinu, kterou téměř vždy vidím, a proces léčení se spustí sám. Člověk ale musí mít touhu začít svůj život žít jiným způsobem, odpustit, nevracet se ke své minulosti. Emoce a staré mentální vzorce jsou příčinou našich zdravotních obtíží.

Pracujete rovněž s karmou… Jakými skutky si ji člověk nejvíce „zanáší“ a jak ji naopak může očistit?

Karma je jen v naší mysli. Pokud si budeme myslet, že jsme hříšní, tak budeme. Pokud ale vzbudíme v sobě soucit ke všem bytostem a začneme je vidět jako krásné a laskavé, začne se nám to také vracet. Jak o sobě smýšlíme, takovými se staneme. Nemoci a nejrůznější potíže pak vznikají neustálým opakováním starých, dávno neživotných, emocionálních a mentálních vzorců, ve kterých se „udržujeme“. Změna tedy musí začít uvnitř, začít jinak myslet, jinak vnímat sebe i svět a odpustit především sami sobě!

Při výchově postiženého syna se uchylujete rovněž k arte a muzikoterapii, v čem tkví jejich kouzlo? 

Arteterapii jsem vystudovala v Hradci Králové, mám za sebou dvouletý systematický výcvik. Součástí bylo i pár hodin muzikoterapii, ke které jsem takto pouze „přičichla“, ale naprosto mne uchvátila. Jedná se expresivní terapie a součást psychoterapie. Konkrétně jsou to metody, jak pracovat s lidskou duší pomocí umění, hudby, tance, kreativity, aniž byste pronesli jediné slovo. Důležitější nežli samotný výtvor je to, co si během celého procesu uvědomíte, co prožijete: dávno zapomenutý smutek, ztracenou svobodu v šedi každodenního života, utajenou lásku, ale i deprese, únavu, vyhoření a další emoce. Tím, že se tyto potlačené emoce dostávají během tvorby do vědomí (a že mnohokrát se jedná opravdu o hluboce potlačený stín), dochází k obrovské úlevě a pocitu katarze – očištění. Vše, co nás během arte- či muzikoterapie napadá, je přitom důležité, a o tom si pak povídáme v následném společném kruhu. To, co nedokážeme říci naplno, se vždy odráží v naší tvorbě. Proto je možné pomocí jediného obrázku napomoci k vyléčení lidské psychiky. 

Dokážete nahlédnout do minulých životů, do jaké míry ovlivňují naše současné bytí?

Minulé životy jsou také jen součástí naší mysli. Pokud si budeme myslet, že nás ovlivňují, tak nás ovlivňovat budou. Sám R. Moody nikdy nevyslovil (ani nenapsal), že je o existenci minulých životů stoprocentně přesvědčen a připouštěl, že se možná jedná jen o hru našeho podvědomí, která má přes to přese všechno i tak léčivou moc. Jelikož vše považuji za odraz naší mysli, přistupuji tak i k minulým životům. Je to jako s těmi emocemi, které si nevědomě stále „přehráváme“ a tím se v nich udržujeme. V poradně si vždy vyzkoušíme na svůj život nahlédnout z jiného úhlu, z pozice svobodného člověka. Lidé si pak dokáží sami pojmenovat to, v čem dělají chybu, co by bylo dobré změnit a jakým způsobem. Jsou sami sobě rádcem. Sama se proto nepovažuji za žádného učitele, ale pouze za průvodce na této cestě sebepoznání.

Vaší doménou je astropsychologická poradna… Mnozí lidé na horoskopy nevěří, jiní jim naopak podřizují téměř vše. Co se dá z hvězd vyčíst? Máme při narození „karty rozdány“, nebo jsme tvůrci svého osudu?

Astropsychologie pracuje trošku jinak, nežli klasická astrologie. Jedná se o propojení psychoterapie, etikoterapie s astrologií, ke které jsem se dostala řízením osudu už před 23. lety. Zaměřuje se ne na „věštění budoucnosti“, nýbrž na hledání příčin našich potíží, smysl současného zrození a životní úkol. Také ukazuje, co si ještě stále neseme z minulých životů a jaké vzorce se stále dokola odehrávají v našem životě. Někdy do radixu (horoskop narození) jen kratince nahlédnu, abych shlédla důvod současného zrození, pak ale pracuji s tím, co klient aktuálně potřebuje, co řeší. Tím mohou být nedořešené partnerské vztahy, zdravotní stav nebo pracovní zaměření. Důvěřuji každému člověku, že je schopen si na řešení problému přijít sám. A tak tomu opravdu téměř vždy je. Ráda pracuji také s dětmi nebo dospívajícími. Nicméně v současné době přibývá lidí s depresemi nebo syndromem vyhoření. V některých případech si zvu klienty opakovaně, abychom se dostali k vícero vrstvám jejich problému. Přitom dodržuji také některé psychoterapeutické postupy. Budoucnost není nikdy stoprocentně daná, ale je neustále tvořena našimi současnými postoji a myšlenkami. Zjednodušeně lze říci, že to, jací jsme teď, určuje i to, co budeme potom. Ve skutečnosti ale žádné potom neexistuje. Je jen věčná přítomnost. Pokud si toto uvědomíme, nebudeme odsouvat duchovní cestu na později, ale obrátíme se do našeho duchovního srdce teď.

Mgr. Lucie Ioannah (Poláková)  - jméno Ioannah našla v hebrejštině, kterou sama dva roky studovala na vysoké škole. Znamená „omilostněná“.